Vojta Kotek: Vlastní farma je můj splněný sen!

Co všechno dnes vaše hospodářství obnáší? 

Máme šest koní, jedenáct ovcí, okolo padesáti slepic, kachny, fóliovník, vyvýšené záhony a políčko se zeleninou včetně brambor. Také tu máme rybník a lom. V rybníku sice ryby zatím nejsou, ale chováme tam čolky a žáby.

Když říkáte, že jste na farmě šťastní, vaříte už z vlastních zdrojů?

Ano, zeleninu, saláty, cibuli, rajčata, řepu nebo brambory máme vlastní. Včera jsme měli k jídlu téměř vše z našich záhonů. Slepičky máme rozdělené do dvou kurníků – jeden je čistě bio a druhý pro naše „staré holky“, kterým dáváme i odřezky z kuchyně.

Jaké potraviny v ledničce máte třeba nyní z vlastního? 

Saláty, cibuli, okurky, rajčata, brambory, řepu.

Mnoho lidí z branže utíká relaxovat do přírody, vy jste si rovnou pořídil farmu. Byl to útěk z uměleckého světa? 

Vzhledem k tomu, že o tom točíme seriál, tak to ve výsledku zase takový útěk není. Je to spíš splněný sen, který jsem měl odjakživa a který máme společný s mojí ženou Ráďou. Proběhlo tu naše první rande, měli jsme tu svatbu a je to součást našeho životního příběhu.

Pocházíte z městského prostředí, nebo jste měl k hospodaření blízko už v dětství?

Vyrůstal jsem na chalupě či na velkém statku, chcete-li. Možná se tam nehospodařilo v takovém rozsahu, do kterého jsem se pustil nyní, ale ten pocit z celodenního pobytu venku byl úžasný. Jak člověk začne stárnout, táhne ho to do klidu, chce se koukat do zeleně, a ne do vyhřátého betonu.

Co vás na tom všem baví nejvíc?

Baví mě hledat systém, aby zvířata i krajina fungovaly v harmonii. Hledáte ideální management – jak spást trávu v nejlepší chvíli, abychom nemuseli sekat my a zvířata měla dostatek živin. V tom je to trochu podobné fi lmařině, kde se také snažíte být časově i logisticky co nejefektivnější. A druhá věc je pochopení přírody. Toto místo je biologicky velmi vzácné – máme tu ohrožené druhy čolků, žab i vzácné rostliny, jako jsou hvozdíky nebo hořce. Člověk tu nemusí jen škodit, správným hospodařením může naopak krajině pomáhat.

Měl jste na začátku růžové brýle, nebo jste věděl, do čeho jdete? 

Až tak růžové brýle jsem neměl. Věděl jsem, že je to šílené. Na to, jak takový formát točit a zároveň reálně hospodařit, neexistuje příručka. Je to velká škola improvizace – farmářské i vypravěčské. Seriál sám režíruji a produkuji. Na jeden díl máme přes dvacet natáčecích dní a ve střižně pak strávím dalších deset.

Jak je na tom váš jídelníček?

Já sním víceméně všechno, ale poslední dobou se snažím jíst hlavně maso a saláty, abych prospěl zdraví i postavě. Jinak jsem vyloženě knedlíkový typ.

A jaké je vaše nejoblíbenější jídlo?

Miluji českou kuchyni, takže asi svíčková.

Máte nějaké jídlo, na které z dětství rád vzpomínáte?

Babička dělala fantastickou svíčkovou a vývary. Pamatuji si, jak na tálu rozválela těsto a sama krájela domácí nudle. A pak jsem miloval její šišky s opečenou strouhankou, cukrem a máslem. To jsou vzpomínky, které si v sobě člověk nese.

Zkuste mi říct, jaké druhy ovoce a zeleniny máte nejradši?

Asi třešně, jahody a borůvky, ze zeleniny mám hodně rád kořenovou zeleninu a řepu.

Je něco, co z jídla nepozřete?

Tuňáka v konzervě. Mám ho rád syrového, steak, ale jak se v jídle objeví ten z konzervy, tak to do pusy nedám.

Jíte sladké?

Bohužel jo, miluju sladké. Manželka s Hubertem pečou a já to pak musím jíst.

Co ve vaší ledničce nebo spíži nesmí chybět?

No, já bych byl rád, aby tam byl vždycky nějaký steak. Ten by mi chyběl. Ale i když tady pořád biofarmaříme, tak pro Huberta tam musí být kečup. No a pak bych tam rád měl kozí sýr, ale v tom se neshodnu se svojí ženou, takže tam máme všechny možné druhy sýra, kromě kozího.

Co se vaří u Kotkových, když se ohlásí nějaká návštěva?

Když k nám někdo přijede na návštěvu, většinou grilujeme. Tím, že se věnuji myslivosti, dělám hodně i zvěřinu. Můj majstrštyk je trhané kančí, dančí řízky nebo srnčí bramboračka.

Jak vás přijali místní lidé?

Z toho jsem měl největší strach, ale hned na začátku jsem dal na radu bývalého starosty a svolal besedu pro sousedy. Řekli jsme jim, co chystáme, a myslím, že to byl krok správným směrem. Lidé nám přejí, fandí a pomáhají. My se jim to snažíme vracet – například se pokoušíme dát do kupy místní kulturák. Z komunitního života mám snad největší radost.

Do rozhovoru vstupuje i Vojtova manželka Radana. Jak vnímá stěhování na venkov ona?

RADANA: Stále máme byt v Praze, kam si mohu dojet vyřídit schůzky, což je super. Ale tady jsem opravdu šťastná. Užijeme si krásné podvečery a nemusím řešit přejezdy s malým,“ usmívá se. 

VOJTA K TOMU HNED DODÁVÁ: Manželka má na starosti veškerou náročnou byrokracii. Aktuálně vstupujeme do přechodného období pro získání biocertifi kace, což obnáší spoustu papírování, vzorkování půdy a plnění evropských směrnic. Ráďa navíc dělá fi nanční plány k seriálu, stará se o komunikaci i o dům. Je to žena do nepohody a zastane tu práci za čtyři lidi (chválí svou ženu).

Zapojujete do prací na farmě i syna Huberta?

Jasně! S mámou zalévá, sází i sklízí. Se mnou krmí ovce, chodí pro vajíčka… Nebojí se koní ani kurníku. V Praze do něj koupenou mrkev nedostanete, ale tady ji vytrhne ze záhonu a hned ji sní. Vnímá koloběh života a učí se respektu k práci i ke zvířatům.

Je na té vaší farmě vůbec klid? 

Samozřejmě že ne! (směje se) Momentů klidu je během dne málo. Tím, že všechno teprve budujeme a ještě u toho točíme, je občas celkem šílenství. Ale pořád to dává obrovský smysl.

V kolik hodin vám začíná den?

Vstáváme s malým Hubertem, takže celkem brzy, a oběhnout zvířata není takový problém. Takže práce začíná v sedm ráno, ale končí až v deset večer.

Pomáhá vám s tím někdo?

Určitě, nejsme na to sami. Pomáhají nám místní lidé. Nejvíc toho udělám s Alešem, naším šafářem a podkoňákem, který se o věci stará, i když tu zrovna nejsme. Stavíme spolu přístřešky, salaše a všechno možné.

Kde se vidíte za 10–15 let?

Převážně tady. Pracuji od osmi let, od šestnácti opravdu naplno. Teď je mi skoro čtyřicet a cítím, že chci příštích deset let ještě zabrat, abychom farmu dostali do soběstačného stavu. Mým snem je mít místo, kde budeme moci žít, mít kolem sebe rodinu a odkud si jen občas odskočím k nějakému hezkému filmu.